Výpočet průběhu parametrické teplotní křivky
Jedním ze základních problémů posouzení požární odolnosti stavebních konstrukcí bývá vytvoření výpočetního modelu požáru. Tedy stanovení průběhu teploty plynů při požáru v závislosti na čase. Možnosti, jak ve výpočtu modelovat požární zatížení jsou popsány v normě EN 1991-1-2 Zatížení konstrukcí vystavených účinkům požáru. Zde je možno nalézt jednoduché modely, popsané jednou nominální teplotní křivkou, dále složitější modely, kde se berou do úvahy fyzikální parametry konstrukce, prostorové rozdělení teploty a podmínky větrání a složité dynamické modely, které zahrnují hmotnostní i energetickou výměnu a rozložení teploty v čase a prostoru. Je celkem pochopitelné, že s rostoucí přesností a spolehlivostí modelu požáru narůstá i složitost a pracnost výpočtu a hlavně náročnost na získání vstupních parametrů pro výpočet. Použití nominálních teplotních křivek je velice jednoduché a elegantní, ale výsledky mohou být nepřesné, a to zejména v těch případech, kdy vyšetřujeme delší dobu trvání požáru. Nominální teplotní křivky totiž vůbec nepostihují fakt, že po určité době trvání požáru, pokud není dodáváno palivo nebo je omezeno větrání, začne teplota plynů klesat, až se postupně vrátí do stavu před započetím hoření. A to je jedna z výhod parametrické teplotní křivky, že popisuje jednak fázi ohřevu, kdy teplota plynů prudce narůstá a jednak fázi chladnutí, kdy teplota plynů klesá. Další výhodou parametrické teplotní křivky je to, že postihuje rozměry požárního úseku včetně otvorů ve stěnách, materiál konstrukcí ohraničujících požární úsek, typ provozu a vliv protipožárních opatření v požárním úseku budovy. Omezením parametrických teplotních křivek jsou rozměry požárního úseku. Podlahová plocha požárního úseku musí být menší než 500m2, výška smí být maximálně 4m a střecha (strop) bez otvorů.
Výpočet průběhu parametrické teplotní křivky je proveden dle Přílohy A normy EN 1991-1-2.